Autorský pořad Honzy Kulíka, playlisty, informace:
(Premiéra 2x měsíčně, vždy každé liché úterý v měsíci)

Zastaveníčko 036 | 22.06.2010 | Přehraj! |

Jedna z našich posluchaček, Lenka mi, udělala radost vzkazem na našich stránkách, že jsme pro ni objevili kapelu Brathanki. To potěší...

Kapela Brathanki je jedna z polských kapel hrající převážně lidovou hudbu ve slušivém rockovém kabátku a také mají řadu skladeb vlastních. Pro dnešní pořad jsem vybral především album Batataj, prodávané u nás v roce 2001. Kapela sama byla založena již v roce 1998 a o dva roky později nastupuje profesionální dráhu. První album s názvem No! Bylo v Polsku největší hudební událostí roku. Prodalo se ho přes 300.000 kusů(!!). To byl fenomenální úspěch. Krátce na to nastupuje ke kapele česká zpěvačka Halinka Mlynkova. Ta s kapelou vystupovala až do roku 2003, kdy ji nahradí Anna Magdalena Mikos. Kapela v té době slaví fenomenální úspěchy, odehrává stovky koncertů ročně, vystupuje v USA, Kanadě, Libanonu, Španělsku Belgii, Německu, Maďarsku a také u nás, v ČR. V roce 2006 získává řadu prestižních cen, mimo jiné též od Eurovize. Mimulý rok oslavili Brathanki deset let své činnosti.

V tomto Zastaveníčku se budeme především držet alba Patataj, mimo jiné se ho prodalo 50.000 kusů, ale občas zabloudíme i do dalších desek vydaných po roce 2003, kdy uslyšíte také nástupkyni Halinky Mlynkové, výše zmíněnou polskou zpěvačku Annu Magdalenu Miklos. Také na Vám, milí posluchači, na porovnání přeškrábnu další polskou ethno formaci a to zajímavou kapelu s názvem Orkiestra sw. Mikolaja. Mimo jiné, taky dost dobrou. Písnička se jmenuje Oj, siadaj, siadaj. Následuje návrat k domovské fomaci Brathanki a albu Patataj. A je to Polka Kazek se zajímavým uvodním mixem venkovského šramlu. Pan z Panem v Zakopanem je další kousek, ale již dalšího alba a uzavřeme to veselým spektáklem ve stylu dixieladu: „Brathanki w Novym Orleanie“ se to jmenuje. Je to vypečená legrace, od lidově založený kapely obzvláště. Hrajou skutečně, jako by na tý slavný Bourbon Street v New Orleansu pochodovali, mezi origo černejma dixieladovejma kapelama. Fakt je to tak dobrý...
To by asi tak bylo pro dnešek vše, Jenda...

Ještě drobná poznámka:
Jako každý rok se budou o prázninách Zastaveníčka pouze reprízovat, novej pořad, tedy premiéra Zastaveníčka #037 by měl být hned na začátku školního roku, přesněji v úterý 7.9.2010. Taky musím trochu užít volna a nabrat síly.

---

Zastaveníčko 035 | 08.06.2010 | Přehraj! |

Dávno již tomu... Píše v úvodu své nejslavnější knihy Božena Němcová, ale my se Babičkou zabývat nebudeme, pouze používám tento příměr pro to, aby bylo jasno, jak ten čas letí...

Tedy dávno již tomu, co se jednou takhle sešli na pláži Venice Beach, na dohled od San Francisca Jim Morisson a Ray Manzarek. Mazarek požádal Morissona, zda by mu nezahrál svoji píseň Moonlight Drive, Jim ochotně vzal španělku a kamarádovi vyhověl. Manzarek řekl že by to bylo dobrý, když jsou k mání takový pěkný věci, založit tím pádem kapelu. Stalo se tak a legenda jménem The Doors byla na světě. Jejich existence byla řada nepřetržitých malérů; vyhazovem z prvního angažmá v jednoum z prestižních klubů v L.A. počínaje a smutným koncem J. Morrisona konče. Přesto ale tato kapela se zapsala zlatým písmem do hudebních dějin tohoto z kloubů vymknutého světa. Vše ostatní se dozvíte z pořadu. Jinak se také musím omluvit za poněkud „bluesový“ tón mého hlasu. Jsem totiž dost alergik a léta se na to léčím. Teď nám pod okny, jak to na venkově bývá, zaseli řepku. Byl to dost mazec, jak to vykvetlo, ale nejčko můžu už alespoň trochu mluvit, o víkendu jsem jen sípal. Jo, to jsou ty biopaliva, hezky nám to začíná...
To by asi tak bylo pro dnešek vše, Jenda...

---

Zastaveníčko 034 | 25.05.2010 | Přehraj! |

Dočetl jsem se v jakémsi prestižním týdenníku, že Marian Varga nedávno oslavil 63. narozeniny, takže opožděně vše nejlepší a Zastaveníčko bude o tomto umělci...

Nejdříve něco informací: Marian Varga je virtuózní hráč na klávesy a také skladatel, pochopitelně. Hraje především na Hamondovy varhany. Hamondovy varhany jsou chrám tvrz elektrofonických hudebních nástrojů. Všimněte si že záměrně říkám elektrofonických a nikoli elektronických. Tradice tohoto nástroje sahá do počátků let šedesátých. Ačkoli to je na elektriku, v nenajdete v tom žádný polovodiče, nebo jen minimum, ale samý elektronky. Takový ty skleněný, co byly ve starejch rádiích. Co žhavily a hřály. A teď to hlavní. Tón Hamondových varhan nevzniká v oscilátorech, jak by se od elektrického klávesového nástroje očekávalo, ale docela dost brutálně: přesnou a stabilizovanou rotací kovových, jemně zoubkovaných kotoučků v magnetických snímačích. Vznikne tak přesná sinusoida, která se dále zpracovává, kde finálním produktem je nádherný a čistý tón, který z digitální krabičky nevyždímáte ani náhodou. Balzám pro uši inu, jak říkají fanoušci kvalitního zvuku a majitelé „All Tube“ zesilovačů, elektronky ničím nenahradíš...
Vraťme se ale zpět k pořadu: Marian Varga se pohybuje na pomezí bigbítu, vážný muziky a jazzu. To znamená, že to bude jaksi občas trochu náročnější, ostatně nepředpokládám, že většina našich posluchačů patří k těm, co se odvazují při Dětech ráje a Nonstopu. Takže s chutí do toho.
Zahajujeme pantonským singlem z roku 1970 „Ulica plná pláštov d dažďa“ je to sice B strana desky, ale to nevadí, je stejně dobrá jako strana A, kde je „Hommage a´J.S. Bach. Pak následuje těžký kalibr: Z alba Collegium Musicum live dávám Burlesku, tedy počesku Humoresku a toho Dvořáka tam najdete. Je zde ke slyšení, doopravdy. Pochopitelně zhusta moderně interpretován, ale je tam.
Zbytek pořadu se budeme zaobírat kultovní deskou bigbítu československého a to slavným albem Zvonky zvoňte s kapelou Průdy, kde Marian Varga působil. K mání budou skladby „Možno“, „S rukami vo vreckách“ a Legendární „Černá ruža“ Na závěr dáme „Keď odchádza kapela“, popěvek velice aktuální i dnes, v době předvolebního mediálního běsnění.

To by asi tak bylo pro dnešek vše, Jenda...

---

Zastaveníčko 033 | 11.05.2010 | Přehraj! |

Dneska to bude trochu náročnější na poslech, tedy ze začátku, pak už to bude snazší. Dokonce tu jedna skladba bude třikrát. Inu opakování, matka moudrosti...

Za svoji sběratelskou existenci jsem nashromáždil hezkou řádku klavíristů, jazzových převážně. Na úvod je zde jeden z nich, Erroll Garner. Zahajujeme peckou Dancing In the Dark, hned na to nastupuje ve stejném kusu Diana Krall, chápe se toho s ženskou jemností. Summertime, jo to je od Jirky Ghershwina, ale tady jako by to bylo úplně znova napsáno. Tato masově známá éterická skladba je zde hrána neobvykle tvrdě, až surově, ale krásně. Následuje všech jazzmenů chrám i tvrz: St. Louis Blues. Desku jsem dostal z Anglie, vyhrál jsem tam nějakou soutěž pořádanou v BBC pro české posluchače. Pak to po Errollu Garnerovi zkusí opět ve stejné skladbě Billie Holiday. Ta nijak neexperimentuje, ale jde až přímo do kořenů. Ostatně je to snímek ze začátků její kariéry, jež tak neslavně skončila. Inu morfin a koks, tedy kokain, nejsou dobří kamarádi jakéhokoliv umělce.
Další část pořadu je už více méně vojenského rázu, v rámci 65. výročí konce Druhé světové války připomeneme něco z dílny Glenna Millera a to ve ruský lidovce Song Of the Volga Boatmen. Hezká verze této známé ruské písně o mužicích, kteří v potu tváře, pod knutou carských drábů tahali proti proudu matičky Volhy těžké nákladní lodě. Je vidět, že v té době byli Amíci s Rusama kamarádi. Škoda že to moc dlouho nevydrželo. Skladu hraje nikoli Glenn Miller Orchestra, ale speciální vojenské těleso, a to American Air Force Band, co Glenn Miller osobně řídil. Viděl jsem je jednou na nějakým archivním filmu z nějaký přehlídky, pochodovali hoši hezky ve tvaru a bubeník se vezl na jeepu. Hezké.
Další zajímavý snímek je převzatá verze skladby My Blue Heaven a to od Jimmie Lunceforda a jeho orchestru. Ta se taky málo v rádiích slyší, i v těch co hrají jazz. Další kus vám musí být povědomý, i kdyby vedle při jeho poslechu střílela dělostřelecká baterie. Pochopitelně Beer Barrel Polka. Zpívají to Andews Sisters. Hezky. Ale o panu Vejvodovi a tý lásce, co je jí škoda, na obalu ani slovo.
Vzpomínám si, jak se dva autobusáci vsadili, kdo tenhle kus vlastně napsal a odkud ta píseň je. Sranda ovšem byla, že jeden z nich byl Čech a druhej Anglán. Ten řekl, že když to prohraje, popadne svůj patrovej bus a pojede s ním do matičky Prahy. Českej autobusák by zase v případě prohry do Londonu vezl sud dvanáctky Prazdroje. To už vůbec sranda není, do Anglie je to hezkej kus světa, ale on byl v obraze a tak si plácli. Pochopitelně to Anglán prosral, jak jinak. Nezbylo mu nic jinýho, než nastartovat svůj Double Decker a vyrazit do země české. To bylo někdy v půli let šedesátých a Československá TV o tom natočila dokument. Viděl jsem to a pamatuju to... Byla to dost hlína, hlavně při podjíždění železničních nadjezdů u nás, který byly jak známo u nás v těch dobách dost nízký. A většina našich silnic taky stála za dvě věci, jednoduchý to nebylo. Kudy ten u nás anglánskej patrák jel, tak lidi čuměli a nevěřili...
Nakonec opět Glenn Miller a St. Louis Blues. To je dneska už potřetí, ale protože jsme mezi vojákama, tak jako řízný pochod a taky dost rarita. To by bylo o dnešním napůl vojenským Zastaveníčku vše. Pohov! Volno! Rozchod!

Dost těch povelů, přiložte ucho a hezký poslech, Jenda...

---

Zastaveníčko 032 | 27.04.2010 | Přehraj! |

Koupil jsem tu Radůzu. V Praze a to z důvodů, jež jsem tu ventiloval minule, ale o to zas tak nejde...
Ze začátku, tak pro náladu dáme R.E.M. a to z pozoruhodné desky vyšlé v roce 2004. Around The Sun se jmenovalo to album a zazní devátej track Aftermatch. To abychom to nějak otevřeli. Následují dva kousky, kde nám zapěje Joe Cocker; Girl From North the Country, což také kdysi zpívali Johny Cash a Bob Dylan, natočili to v Nashwillu ale to už je dávno. Kde to /naživo/ natočil Joe Cocker nevím, ale na tom teď nesejde. Pak bychom tu měli od tohoto pána ještě jeden živák a to přímo z Woodstocku. „Odval ten kámen“ se to jmenuje, tedy alespoň tuším. A máme tu krátce Pressnitz s titulem Drahá, což je sice vykopávka, ale je to pěkný. A pak už následuje Radůza. Z prvého alba Andělové z nebe je to hned první track Cestou do Jenkovic. Taktéž vzpomeneme na velký vzor Radůzy, Zuzanu Navarovou. Tu uslyšíte v kainarovce Černá kára, kde na kytaru ji doprovází Karel Plíhal. Další album Při mne stůj z roku 2003. Žlutý gladioly se přihlásí z hospodskou obhroublosti, ale o to naléhavější.
Ostatně byl to veliký Radůzin hit. Aby intelektuálové nepyskovali, dáme ještě ze stejnojmenného alba Bremmen, nádhernou záležitost. Sice to jednou už v Zastaveníčku bylo, ale proč bychom to nezopákli, že? Pak přeskočíme tři alba + jedno s vyprávěním, pohádkami a zpíváním z roku 2008. A je tu nová deska Miluji Vás z března tohoto roku. Dávám tedy Čokoládu a vzápětí milou drobnost Na Dříň.
Pouhých 1´.28´´ má tato písnička, ale zahřeje a pohladí. Dnešní Zastaveníčko uzavřeme snad nejlepší věcí z tohoto alba. A to bude jedenáctý track: Když zaduly žestě. Je tam úplně vše, co od Radůzy očekáváme i neočekáváme. O to víc mne to sebralo. Jak v úvodu řečeno, minulý čtvrtek jsem desku koupil a rovnou z krámu dones do rádia. Narval ji do plejeru a vysypal jsem ji vám, milí Pražané, na hlavy, ještě ten den odpoledne. Zrovna tuhle píseň. Vím, že Radůza dokáže brutálně překvapit. Ale tohle byla rána. Sebralo mne to tak, že když skladba doběhla, seděl jsem dál u muzikverku a koukal jak trouba. Ještě že máme ve studiu ten automat na písničky, který dokáže rozhodit jedině snad výpadek proudu. Měl jsem toho, dámy prominou, plný kecky. Evidentně jsem nevěděl, která bije. Tomu se říká rezonance duší. Možná to hodně prožívám, ale díky Bohu za to. Ostatně přiložte ucho a poslechněte sami.
Jenda.

---

Zastaveníčko 031 | 13.04.2010 | Přehraj! |

Mordyje, to byl zase den, vztek se mnou lomcuje ještě teď…
Hezkej úvod rozhlasovýho pořadu, milí posluchači. Velmi pěkné, pravda. Obzvláště v době, kdy velká část privátů, tedy privátních rozhlasových stanic /pozn. autora/ srší pohodou, optimismem a rozverné štěbetání moderátorů tamtéž, je 100x sladší cukru. Ale čtěte dále:

Hotovil jsem se spáchat pořad o Radůze. Má novou desku, mimo jiné dost pěknou, dokonce se v médiích proslýchá, že to v prodejnosti svého nového alba v ČR natřela i Madoně. To je sice hezký, půjdu do krámu, desku koupím a podpořím Radůzu, jež obdivuji. Ale narazil jsem. A to hrozně.
Jdu tedy do krámu s deskama, je v našem městyse jen jeden a cestu znám jako správný diskofil nazpaměť. Až sem by to šlo. Pak už věci vzaly divný spád: Vemu za kliku, vejdu a zírám. Nevěřím. Samý hadříky a sarapatičky pro ženský. No to je rána. Kdybych byl uživatel návykových látek, asi bych to vzal jako nutný folklór, který k této milé činnosti patří. Tedy že někdy vidíme, to co vlastně nevidíme. Ale já jsem slušný a loajální občan platící daně. Nic nekouřím a nic si nepíchám. Mimo tedy lékařem řádně předepsaných léků, bez nichž se jako penzista čekatel neobejdu. Ale tohle je už moc. Stále věřím, že se mi to zdá. Nezdá, ani náhodou. Jak mi prodavačka sdělila, majitel krámu usoudil, že desky u nás „nejdou“ a radikálně změnil styl. Udělal z toho butik. Na co butik a notabene u nás? Myslel jsem, že mi normálka trefí… Vypotácel jsem se z krámu, kde jsem kupoval desky od roku 1991, kde jsem koupil legendární „černou“ Metaliku a nádhernej dvoják slavných kusů od Led Zeppelin!! Z krámu, kde jsem utratil nemálo peněz a který jsem začal pilně navštěvovat, hned jak dosloužila bývalá prodejna Supraphonu, instalovaná o dvě ulice dál, v přízemí hostince U Karla IV., kam jsem chodil ještě v létech šedesátých, tedy do té prodejny. Hostinec pro změnu zrušil zase bolševik v roce 1950. Tak to jsme to dopracovali s tou slavnou rukou trhu. Teď budu jezdit pro desky do Benešova. Ještě se můžu zastavit, jako správnej vidlák, když už jsem v tom městě, mimo těch desek pochopitelně, sehnat pár potřebnejch věcí do domu, nakoupit pět kilo hřebíků, brousek na sekeru, taky nesmím zapomenout na tvrdej vosk, za chvíli bude totiž léto, přijdou žně a klouže mi řemen u mlátičky. To je tragédie, inu žiješ na venkově, Jeníčku.
Ale abych si nestěžoval. Radůzu tedy koupím asi v Praze, pokud ji ještě seženu. Nemohu naše milé posluchačstvo ošidit. Dneska tedy, nové Radůzy nemaje, dávám alespoň tři kousky z alb, jež mám. Následuje Björk, notoricky známá věc Human Behaviour a hned málo hraná unplugged verze té samé písně. Po té About Girl, s Kurtem Cobainem, taky unplugged. Ano, z toho slavnýho koncertu v Novým Yorku. V závěsu pak Eric Clapton, taky bez elektriky, Dusty Springfield, se známým kusem Son of Preacher Man. Tato píseň, jež se prokmitla v kultovním trháku Pulp Fiction, unplugged sice není, ale na porovnání stejný titul - raritní snímek s Věrkou Špinarovou a kapelou Majestic z roku 1969. A na konec něco veselýho. Opět Eric Clapton a Alberta, zahraná tak, jak ji hráli místní kytaristi v černošských hospodách na jihu Států, kdysi dávno.
Tak a to je pro dnešek všechno. Hezký poslech, Jenda.

---

Zastaveníčko 030 | 30.03.2010 | Přehraj! |

Gorillaz je britská hudební skupina založená v roce 1998 Damonem Albarnem ze skupiny Blur a Jamiem Hewlettem, grafikem komiksové knihy Tank Girl.

Kapelu tvoří čtyři virtuální (komiksové) postavy: 2D, Murdoc, Noodle a Russel. Jejich hudba je na pomezí mnoha žánrů, většinou jsou zařazováni do indie rockové škatulky, avšak jejich žánrová rozmanitost je podstatně větší. Sahá od popu, hip hopu, elektronické hudby až po dub. Toliko tedy praví Wikipedie. Jejich první dvě alba Gorillaz a Demon Days jsou sice ozdobou mé diskotéky a také dlouho byly, protože tato grupa patří k tělesům, jež nové desky nijak rychle nechrlí. A pokud z nich něco vypadne, stojí to už skutečně za to. Když bylo na 8.3. tohoto roku ohlášeno album Plastic Beach, zavětřil jsem. To může být zajímavý a skutečně bylo. Ve shánění jsem neustal a ještě je mi povedlo navíc objednat i kompilaci D-Side z roku 2007.
První co mne překvapilo, tak to byla především reakce kritiků na Plastic Beach. I ti největší sekerníci z této branže pojednou vyměkli. Jeden superlativ za druhým. Hlášky typu „deska roku“ a tak. Říkal jsem si, nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko. Ale chyba lávky. Koupil, zasunul a poslechl. A lítal jsem v tom i já.
Tahle komiksová kreslená partička, i když ryze virtuální, mi byla vždy sympatická, už od roku 2001, co jsem koupil jejich první album Gorillaz. Pobrouzdal jsem také po internetu co jako svět na to říká a nestačil valit voči. Skouknul jsem mimo jiné hezký animovaný trailer k albu, kde možno spatřit bizarní ostrov v oceánu, poskládaný ledabyle z různého neřádstva a odpadu, navenek však velmi malebný, kdy na obzoru jako fantom pluje stará pirátská loď ze století sedmnáctého, to kvůli kompozici. Nádherné. Také je k vidění na Youtube dost výživný klip Stylo, což hlavně mládež, velmi potěší. Má šťávu a pořád se tam něco děje. Také by bylo zdrávo toto hudební těleso blíže představit:

2D - zpěv, klávesy
Murdoc - basová kytara
Russel Hobbs - bicí, perkuse, rapový zpěv
Noodle - kytary, zpěv

Z nich asi nejvíce sympatická se mi jeví Noodle: Malá japonská holka, vláčí svým animovaným životem elektrickou kytaru, která je pomalu větší než ona. Prožívá s touto partičkou různá dost bizarní dobrodružství, ve kterých pravidelně a nevinně padá do ošklivejch průserů. Už jako by nestačilo, že se jí tvůrci pomstili takovou přezdívkou…
Abych to neprodlužoval; virtuálních a umělých kapel vůbec, existují ve světě mraky. Pomineme li, že 85% z nich je popíkový brak a občas i neskutečný póvl, těch zbývajících 15% nás může občas překvapit. Některé dost, jak na příkladu Gorillaz vidno. Protože je to partička ryze virtuální, mohou si dovolit skákat napříč celým spektrem hudby od jazzu, přes bigboš až po alternativu a wordmusic. O pořadu tedy jen povšechně, z textu je asi vše jasný. Uvádím tedy alespoň playlist, včetně uvedení alba, ze kterého bylo čerpáno:

Clint Eastwood /jako podkres/ - Gorillaz
5/4 - Gorillaz
Latin Simone /coververze Qui Para Contigo/ - Gorillaz
Dare – Demon Days
Dont´t Get Lost In Heaven /ukázka/ – Demon Days
Dont´t Get Lost In Heaven /reagge version/ – D-Side
Hong Kong – D-Side
White Flag – Plastic Beach
To Binge – Plastic Beach
On Nostalgia Hill – Plastic Beach

Pochopitelně za virtuálními postavičkami, byť sebelepšími, musí pořád stát lidi z masa kostí. Tak daleko IT technologie ještě nedošly. To však dvojnásobně potěší. Už ta skutečnost, že někdo dokáže spíchnout desku, po jejímž poslechu je člověk povznesen a nemusí se shánět po lékaři, aby mu vypláchl žaludek, což se nezřídka stává po tom, co shlédneme například v TV produkce různých „umělců“.
Takže přiložte ucho a hezký poslech, Jenda...

---

Zastaveníčko 029 | 16.03.2010 | Přehraj! |

Dnešní zastaveníčko vzniká v děsným časovým presu, ale to neznamená, že bych to nějak vopískoval. Tedy odšumařil a odbyl. To je vošklivý a našim milým posluchačům se to nedělá...

Tedy něco latiny a něco blues, to není zas tak špatná volba, jak se alespoň já domnívám. Dnešní mediální mágové by vám rvali do hlavy, že je to nejlepší a doporučuje to osm z devíti hudebních odborníků. Proč zrovna z osm z devíti? A proč to ten devátej nedoporučuje? Asi je hluchej. To bude tím. Já mám ovšem mediální mágy na háku, řečeno jazykem mého rodného venkova.

Ale k pořadu:
Zahajujeme latinskoamerickou pěvkyní a tou je Maria Toledo a Samba Two Note. Tedy Samba o dvou notách. Abychom z latiny nevypadli, dáme ještě klasiku Brasil a to v podání rómského kytaristy Django Reinhardta. Všeobecně je znám jeho těžký zdravotní handicap, po vážném úrazu a popálení rukou přesto dokázal znova po čtrnácti měsících léčení a rehabilitací opět hrát na kytaru a to velice dobře, ostatně to slyšíte. Dáme i jeho parťáka a tím byl, jak známo Stephan Grapelli. Zde nám předvede spolu s basistou Bobem Wassermannem hezký kousek Ower the Raibow. Dával jsem to kdysi dávno na Limonádníkovi, tedy Limonádovém rádiju a líbilo se to, naperu to tedy i sem. Prostě co je dobré pro Cola-Loku, je dobré i pro zákon. Dinah Washington je dalším hostem v zastaveníčku a to s pěkným kouskem Raindrops. Mimo jiné, kdysi na BBC jsem slyšel její úžasnou pecku, ze který jsem byl totálně hotovej; Bad Girl Blues, ale tu, nebudete tomu věřit, nemám. Taky nemusím mít všechno, sice mne to mrzí, ale sekerou vokno neumyjeme. Pak bychom tu měli smíšenou dvojici, bělocha a černocha, přesněji to je B.B. King a Eric Clapton. Hold On I´m Comin. Klasika. Taky u nás se to v ranných dobách bigbítu českého hrávalo. Janis Joplin, superstár /fujtajksl, to je slovo, ale jiné mne teď nenapadá/ naší z kloubů vymknuté generace šedesátých let. Zbožňovali jsme ji nesmírně, ostatně bylo také proč. Jistě vám padne do ucha, přesněji jí zazpívaná klasika Turtle Blues.

Latina to dneska dorazí, tedy abyste nad tím nehloubali a nevrtalo vám to hlavou, jaký je vlastně rozdíl mezi Sambou na dvě noty a Sambou na jednu notu /One Note Samba/, máte tu Mariu Toledo opět a tentokráte s tou klasikou, Sambou na jednu notu, o které padla zmínka na začátku pořadu. Když to vezmu tak a tak, přesněji dnešní „výrobce“ popmusic a různý rychlokvašený hvězdy tak je to docela zajímavá paraela; pokud je Samba na jednu notu majstrštykem a tutovou klasikou, jež tu bude ještě nejmíň 300 let, pokud tedy nebude atomová válka, tak klopotný úsilí dnešních rychlozpěváků, podporovaných dokonalou elektronikou, digitálníma fíglema a továrnami na iluze je naopak nic na hodně notách.

Sorry, rejpat do mi jde docela dobře, to jo. Hezký poslech, Jenda...

---

Zastaveníčko 028 | 02.03.2010 | Přehraj! |

Dneska jsem chtěl nabídnout opět nějaký coververze, ale pohled na kalendář mne trochu rozhodil program...
Březen, ano jaro se nám kvapem blíží, u nás na Vysočině už nedočkavě klepe na dveře, ba co víc, přímo do nich zběsile mlátí. Nepolezeme tedy za kamna, jak pranostika nabádá, ale budeme se věnovat sv. Patrikovi, jež svůj svátek má právě v březnu. Tedy mu věnujeme větší část pořadu. Tento světec patří v Irsku k nejpopulárnějším. Je tak populární, že Irové se kvůli sporům kde je vlastně pohřben, málem servali. Tedy abych citoval dějepisce přesně, byla z toho na prahu ranného středověku málem občanská válka.
Na počest sv. Patrika nám tedy zahrají nejdříve The Spinners, vlastně zazpívají, pěkně á capella skladbičku Heavy rain. Následují The Humblebumbs a romantická píseň Close Your Eyes. Za nimi nastupují The Dabliners, zemitá Irská grupa s kouskem Will´you Come Bower, Dívčí formace Carolanne Pegg dá popěvek Mouse & Crow. Teď odbočka: Původně snad irská lidovka o říční kocábce s jménem Jane. Hraje to kapela ryze domácí a to Geenhorns. Zde je jedna zajímavost: V písničce je jasně slyšet klapot lodního motoru, to se tak dělá, že se do muziky komponují různé zvuky, resp. Hudbou a zpěvem tyto napodobují, viz Dvořákova Humoreska. Zde se ale nejedná o motor ledajaký, ale u nás málo známý dvoutaktní Diessel, tedy vznětový dvoutakt, hojně používaný v mořeplavbě. Tento zhusta nízkootáčkový motor má jeden ventil na válec a také zvláštní přepouštěcí komůrku, proto má takovej nezaměnitelnej zvuk, takový to ostrý poblafávání, který jsem obdivoval na dalekém severu, u břehů Baltu, v zemi Germánské, kde jak známo brázdí pobřežní vody tohoto moře malé a stařičké rybářské kutry.
Dosti theorií o lodních motorech, zpět k pořadu; Irové /opět kapela The Spinners/ nám zahrají coververzi Lennonovy Imagine. Hezké. Pak už jen Sluneční hrob v podání rómské kapely Kale, Mertova Madona Decibela v řízně rockové verzi od Vládi Mišíka a jedna hezká archivní vykopávka s Miki Volkem a kapelou Samuels Band + zahraniční originál na porovnání..
Tak a máme to vše. Hezký poslech, Jenda...

---

Zastaveníčko 027 | 16.02.2010 | Přehraj! |

Takže dneska trochu písničkářů /a písničkářek/ - vesměs tedy v coververzích...

Zahajujeme Petrem Kalandrou a to dylanovkou Maggie´s Farm. Kalandra to tam sype docela po americku, ostatně proč by nesypal, v té Americe dost dlouho byl. Na snímku se společně s kapelou Marsyas a snímek je z roku 1994, natočen byl ve Zlíně. Následuje ještě jeden kousek: Lodník, tedy zpívaný česky, jak z názvu skladby vidno, ale skladbička sama pochází z dílny Tracy Chapmanové. Tu ostatně uslyšíte v zápětí a to ve známé Open Arms z řadovky Matters of the Herart. Následuje Woodsock, ne tedy festival, ale píseň od Joni Mitchell, ovšem v podání Tiché dohody. Jde to. V zápětí na to vypukne známý pamětnický kousek Rubby Tuesday. Rolling Stones to nejsou pochopitelně, nemají totiž zpěvačku. A ještě k tomu Zuzanu Michnovou. Ano to je ta, co to zpívá. Ti Stouni by ji určitě angažovali. Abychom folkaře, neuvyklé řízným rytmům bigbítu nepobouřili, dáme Zuzanu ještě jednou a to společně s Petrem Kalandrou, snímek je z roku 1972. Podzimní sen se to jmenuje. Co máme dále? In the Ghetto. Božský Elvis to opět nebude, jak jste jistě již vytušili. Je to dáma a nikdo jiný, než Dolores o´ Riordian a The Cranberries. Je to patnáctý a tedy poslední track z alba Wake Up and Smell the Coffee. Album má tracků třináct, čtrnáctka /Salvation/ a tato píseň jsou tu co by bonusy. Ano, to je ta deska, co kritikové tak rozsekali. Ale co naděláme, občas jim někdo padne pod ruku. Stane se...
Samba Pa Ti, čekáte Santanu, nikoliv, milí posluchačové. Linhart, Pokorný a Pavlíček. A že jim to jde hochům, sám veliký Carlos by měl jistě radost. Toho ostatně uslyšíte na závěr, aby také něco originálů bylo. Black Magic Woman. To je docela dobrý, mohu jen doporučit.
Tak a máme to vše. Hezký poslech, Jenda...

---

Zastaveníčko 026 | 02.02.2010 | Přehraj! |

Dneska je volné téma. Hledal jsem cosi do pořadu a mém bizarním bordelu /dámy prominou/ který panuje u mne ve studiu a v horách starých pásků našel Karla Plíhala. A to přímo koncert z roku 1987, jež se konal v našem obecním kině, tedy u nás na venkově…
Říkal jsem si to je radosti, ztracenej Plíhal je zase na světě. Takže dáme asi čtyři kousky z tohoto milého pásku, který jsem již oplakal. Ale našel se a to se počítá. Dále tu bude Vašek Koubek a také Zuzana Navarová, s písní Kytička, kterou jsem ještě u nás v rádiju nehráli. Je totiž raritní a nebyla vydána na deskách, až někdy na přelomu tisíciletí na zajímavém albu Pozdní sběr. Také Oldřich Janota zazní, pak Jarda Svoboda a Obchodníci s deštěm. To je aktuální věc, tato profese je v našich luzích a hájích velmi rozšířena, mezi elitami národa obzvláště. Ze druhé desky Trabandu je tu rozkošná píseň o pejskovi a celý můj dnešní rozhlasový spektákl uzavírají pánové Vodňaský & Skoumal s veselým popěvkem Rumové requiem. Sice se mi nepovedlo najít to co bych chtěl původně vysílat, ale zase toto není špatná muzika.
Takže rozviňte boltec, přiložte ucho a hezký poslech.
Jenda.

---

Zastaveníčko 025 | 19.01.2010 | Přehraj! |

Dnešní 25-té zastaveníčko je opět celé vynilové, sice to trochu občas praská, ale to k vynilům patří...

Toho praskání je sice v první skladbě více než málo, ale usadí se to. Je to tím, že ten první singl v dnešním pořadu toho, stejně jako já, mnoho pamatuje. A o kom je řeč? Inu, Dagmar Andrtová-Voňková bude našim dnešním hudebním společníkem, tedy pardon, společnicí. První kousek je legendární „Vyhozený blues“ jež pamětníci Krumlovského festivalu jistě znají. Nahrávka zde je také živák, ale o něco opožděnější, Panton jej vydal až v roce 1985, což je sice o jedenáct let později, ale co je doma to se počítá. V minulosti se zpěváčkům na vydávání jejich děl tak zas moc nechvátalo, asi se čekalo až to jako dobré víno jaksi uzraje. Pravda někdy to zrání se protahovalo trochu déle, než bylo zdrávo, viz hudební formace Šafrán.
Následují další dva kousky lehce morbidní „Popada“ na lidové motivy a roztomilá „Kudlanka“. Tato skladbička je na 100% vlastní tvorba této písničkářky, ostatně jako vše, co v dnešním zazní, mimo zhudebněné Holanovy básně na závěr.
„Chlapci na tom horním konci“ je drsnou baladou, jež čerpá ze známých událostí, jež se seběhly na Gemeru /střední Slovensko/ ve století osmnáctém. Myslím si, že to má daleko větší vypovídací hodnotu, než deset současných filmů o Jánošíkovi.
„Skála“ tuto skladbu najdete na prvním LP Dagmar Andrtové-Voňkové, jež vyšlo u Pantonu v roce 1986/87. Zajímavé je také tím, že nahrávka byla pořízena tehdy ještě ne tolik používanou digitální technologií. Na zvuku kytary je to znát, ten je sice O.K., ale stejně jsou tam sykavky. Inu s masteringem si nikdo hlavu v té době nelámal, často bývalo ještě hůř. Ke skladbě samotné se nedá říci vůbec nic. Hudba vás zde doslova prostoupí a proroste. Pro zajímavost uvádím, že zde hraje na kytaru smyčcem. To sice občas někdo dělá, ale tady je to absolutní. Když jsem to viděl na jejím koncertě naživo, nevěděl jsem která bije...
“Ej, po poli jsem chodila“ další stejně silný kus, který posluchače uchvátí. Lze jen sedět a poslouchat. Následuje „Pohanský svátek“ jež jest písní o vynášení Moreny a vítání jara, což bylo původně pohanským zvykem, který se mnohde dodržuje dodnes. Na konec pořadu jsem zařadil zhudebněnou Holanovu báseň Subdidas, respektive je to jen pouze její část, píseň se jmenuje „Bez anděla“. Ta je už druhého LP „Živá voda“ vyšlého v roce 1989, v jeho první půli, tedy ještě za dokonávajícího boševismu. Deska je to velmi zajímavá, trochu více „intelektuálnější“. Co mi ale na ní vadí, je neskutečně strašný zvuk tohoto alba, ačkoli je to nahráno rok před tím, tedy červnu až srpnu 1988 v Budíkově. Asi neměl zvukový mistr svůj den...
Ať je to jak chce, každopádně v době, kdy národem zmítá /nebo ještě nedávno zmítalo/ finále monstrózní soutěže v karaoke, neb ničím jiným Superstár není, se spoustou bafuňářů a hromad peněz okolo, za vydatného zájmu bulváru a médií všeobecně, je dobré že je tu stále hudba, obyčejná a čistá hudba, vyvěrající z nitra člověka. Sakra, mluvím jak Mirek Dušín. No dobře, nechme již toho...

A to je pro dnešek vše.
Hezký poslech. Jenda...

---

Zastaveníčko 024 | 05.01.2010 | Přehraj! |

Dneska budeme vzpomínat. Jak jinak, než na divadlo Semafor. Nečekejte nějaký hudebně publicistický pořad, na to zajedno jako člověk prostý, venkovský, nemám a za druhé Vás milí posluchačové nechci otrávit. Už Werich s Voskovcem říkali: „Hlavně né jubilejnit!“ Takže to berte jako takové milé ohlédnutí. Tedy:

Začínáme Hanou Hegerovou, první dámou chansonu českého. Barová lavice. Písnička je stará jako divadlo samo, z roku 1959 a je Hry Člověk z půdy. Hana Hegerová nazpívala také nádherný kousek Blázen a dítě, takovou Boschovskou vizi našeho bytí. Zde ji ale uslyšíte od Ectasy st. Theresa. Je to nádherně zahraný, ale zvuk nahrávky je poněkud podivný. Snad to byl záměr při masteringu desky, nevím. Ve svém privátním studiu používám DC anglikánské plejery NAD, vyrobené tamtéž, nikoli v Číně, jak je dnes zvykem, takže chyba zde asi nebude. Věci které hraji ze starých singlů, jako třeba Hanku Hegerovou, jsou sice trochu ostřejší, ale to jsou letité /a někdy řádně ohrané/ snímky. Následuje tedy ještě jednou Hana Hegerová a jeden kousek z „Klarinetů“ a to popěvek V opeře. Hned za kultovním filmem opět nastupují mladí a neklidní umělci: Petr Nikl a Pramínek vlasů. Zajímavě podané. Vracíme se k tradici: Eva Olmerová: Slunce zhaslo dojetím. Blues. A v podání Evy Olmerové je to paráda. A koho zde nevidíme? Zuzku Navarovou spolu s Ivánem Gutiérrézem. Ten zde má půvabné problémy s češtinou, ale který latinoameričan by je neměl, že. Zpěváci toulaví. Miloučká miniatura. Je to živák z koncertu v Malostranské besedě, tuším v roce 2000. Honza Burian a Křehcí muži, to je další číslo našeho hudebního matiné. Suchého a Šlitrova píseň podaná řádně Burianovsky, to znamená pěkně a zajímavě. Blížíme se do finále: Alstar Refjúdží Band /tak je to i na desce napsáno/ a vesele afrikánsky laděné Sluníčko.
Písně až na jednu /Blázen a dítě/, kdy autorem hudby je Charles Dumond nesou autorskou značku S+Š. Jen interpreti jsou různí od šansoniérky Hany Hegerové a jazzově znějící Evy Olmerové, přes folkaře rockery a alternativce. Písničkám to na kvalitě neubralo, i přes rozmanitě pestrou až decentně bizarní interpretaci, ba naopak. Jak málem bych zapomněl na ty dva, co to mají všechno na svědomí. Uslyšíte je až na konci z „Pětadvacítky“ vinylu, tedy malé LP o průměru 25 cm, jež se zove Jonáš a Dr. Matrace a pochází z roku 1969, též je to mimo jiné dnes mezi sběrateli, zhusta raritní kousek. Roztomilý a úderný popěvek s krátkou předscénou se jmenuje Protestsong.
A to je pro dnešek vše. Hezký poslech, Jenda.
Hezký poslech. Jenda...

---